Je to několik let zpátky, kdy jsme žízeň po krásných rostlinách hasili ve španělských pohořích. Jedním z nich byla Sierra Cazorla. Vápencové pohoří na jihu Španělska se tyčí do výšky 1847 m n.m. Teploty zde v létě dosahují běžně 35°C a v zimě klesají pár stupňů pod nulu. Věnovali jsme mu dva dny na začátku dubna, kdy slunce ještě tolik nepálí.

Cestou se nám podařilo nalézt Narcissus hedreanthus, Fritillarii lusitanicu a spoustu jiných "špeků" (tento výraz se nám trošku příčí, většinou to nejsou žádné vykrmené netřesky nebo rozchodníky, ale naopak vyhladovělé skalničky v chudém substrátu někde na severním úbočí - jen pár listů a květ – jako by dávaly poslední sbohem - tak jakýpak špek).

A ejhle támhle ve spáře pár lesklých lístků ne větších než půl centimetru a kousek dál poupě s ostruhou téměř 3x větší nežli květ a 3 pihy na růžových okvětních plátcích. Tak málo stačí k velké radosti.

Viola cazorlensis je jedna ze tří dřevitých violek popsaných v Evropě (dalšími jsou Balkánské Viola delphinanta a Viola kosanini). Roste na hřebenech jihovýchodního Španělska, nejčastěji v tenkých vápencových spárách, vycpaných humózní, jemně prokátrovanou zeminou. My jsme ji našli na východním odklonu. Dorůstá maximálně 10 cm výšky, květ je fialovo růžový a délka ostruhy může dosáhnout až 4 cm. Jejím opylovačem je dlouhozobka svízelová (Macroglossum stellarum), která trochu připomíná kolibříka.

Přivezli jsme si několik řízků. Pár se jich ujalo a dobře rostou v úzké vápencové spáře v korytě. Violka neprosperuje špatně ani ve skalce. Zdá se, že preferuje odklon od slunce. Semen vytváří poskrovnu a nikdy nám nevyklíčily. Jako nadějné se jeví podrůstání rostlin a následné množení odtržky od mateřské rostliny na jaře před květem.

Je to skalnička par excellense a pokud se Vám někdy naskytne příležitost, pořiďte si ji, za pokus to určitě stojí.